pomník kostky cukruPo skončení napoleonských válek došlo ve 20. letech  19. století v habsburské monarchii k obnově pokusů s výrobou cukru z cukrové řepy. První řepný cukrovar moderního období v této části habsburské monarchie byl založen v roce 1829 v Kostelním Vydří u Dačic na panství Karla Maxmiliána Dalberga. O založení se postarali bratři Tomáš a František Grebnerovi (pocházející z Würtemberska), kteří přišli na Moravu jako Dalbergovi zaměstnanci a měli za sebou studium zpracování cukrovky v Německu a především ve Francii. Na jaře roku 1829 nechal František Grebner osázet cukrovou řepou pole o výměře asi 3 ha. Výtěžek sklizně se začal zpracovávat v cukrovaru v Kostelním Vydří na podzim roku 1829.

Cukrovar v Kostelním Vydří byl zřízen v budově pivovaru hospodářského dvora nákladem 1.200 zl. V přízemní budově byla umístěna stáj pro voly pohánějící žentour, dále místnost pro žentour a veliký sál, kde byly všechny stroje cukrovaru. V budově byla ještě místnost, kam se ukládal cukr ke krystalizaci. Byly používány jednoduché stroje: řezačka řepy poháněná žentourem, bělící neboli hnětací stroj, šroubový a klínový lis, kádě pro sbírání vylisované šťávy zapuštěné do země, 3 čeřící kotle s přímým topením, 2 větší a 2 menší odpařovací pánve s přímým topením. Stroje byly většinou zhotoveny ze dřeva, jen některé součástky byly ze železa. Původní stroje byly patrně dovezeny z ciziny, protože v té době se jejich výrobou u nás žádná domácí strojírna nezabývala.

Výroba probíhala následujícím způsobem: řepa se nastrouhala na malé kousky, z nich se vylisovala řepná šťáva, která se pak v kotlích zahřívala a čeřila, za horka se potom odváděla k odpařování do kotlů, kde vznikal sirob, který se čistil. Pokračovala krystalizace, která trvala tři týdny, dále probělování cukroviny a sušení. Tímto způsobem se získal surový cukr, který bylo nutno ještě rafinovat. Odpadu při výrobě bylo využíváno jako krmiva pro ovce a sirobu k dalšímu zpracování při výrobě lihovin. Denně se zpracovávalo asi 18 centnýřů řepy (1 centnýř = cca 56 kg), ze kterých se vyrobilo 54 liber cukru (1 libra = cca 0,56 kg) a 54 liber sirobu, odpad byl použit jako krmivo pro dobytek. V první řepné kampani se vyrobilo jen 200 centnýřů surového cukru, který vesměs odebrali dačičtí obchodníci.

Půda v okolí Dačic ovšem pro pěstování cukrové řepy nebyla příliš vhodná (nadmořská výška kolem 500 m n.m.), cukrovar záhy postrádal kvalitní surovinu pro zpracování a musel ji postupně nahrazovat cukrovým sirobem z brambor. Proto neměl samotný cukrovar v Kostelním Vydří dlouhé trvání a již v roce 1832 se zpracováním cukrovky skončil. Stal se však vzorem pro další podniky v Čechách i na Moravě.


První rafinerie cukru na Moravě

Rafinerie cukru v DačicíchS neúspěchem cukrovaru v Kostelním Vydří však neskončila podnikatelská aktivita Františka Grebnera. V roce 1833 zřídil  s finanční podporou vídeňského bankéře Puthona rafinerii cukru přímo v Dačicích. Rafinerie byla zřízena v budově na náměstí (nyní Palackého náměstí čp. 4 - MěKS) a později rozšířena i na sousední budovy). Zpočátku zpracovávala pouze třtinový cukr, který byl do Dačic dovážen povozy přes Vídeň z italského Terstu. Stala se první rafinerií třtinového cukru na Moravě. Po roce 1844 zpracovávala již výhradně řepný cukr z domácích zdrojů. Rafinerie přinesla do města hospodářské oživení, přivedla sem řadu odborníků, vznikla nová pracovní místa. V roce 1839 se však podnik dostal do finančních potíží a rozhodování o dalších osudech přešlo do rukou Grebnerových společníků, kteří povolali na jaře 1840 nového ředitele - Jakuba Kryštofa Rada z Vídně, rodáka ze švýcarského Rheinfeldenu.


Jakub Kryštof Rad - ředitel dačické rafinérie a vynálezce kostky cukru

Jakub Kryštof Rad - vynálezce kostkového cukruPříchodem nového ředitele J. K. Rada nastalo nejslavnější, které vyvrcholilo jeho vynálezem kostkového cukru a stroje na jeho výrobu. Rad nejdříve rozšířil výrobní prostory v roce 1841 přístavbou nové budovy rafinerie ve dvoře domu č. 4, pořídil nové stroje a v roce 1842 také zavedl do výroby první parní stroj ve městě. Podnik pod novým vedením zpočátku prosperoval a zaměstnával kromě úředníků a pomocného personálu na třicet stálých dělníků. Cukrem z Dačic byla zásobována jihozápadní Morava, jižní a východní Čechy a také rakouské pohraničí. Cukr se také prodával ve skladech dačické rafinérie zřízených ve Vídni, Pešti, Lvově a v Brně.

K lepšímu využití některých výrobků rafinérie cukru a ke zlepšení jejího hospodaření zřídil J. K. Rad v roce 1841 také výrobnu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády, do které zapojil svou ženu Julianu (rozenou Schillovou z Vídně). Cukrovinky z Dačic jako bonbony, perníky a čokoládu odebírali obchodníci ve Vídni, Praze, Pešti, Linci a Lvově, ale i v menších městech na jihozápadní Moravě, v jižních a západních Čechách a na území dnešního Slovenska.

NevýhodnFormy na výrobu cukrových homolí - část expozice v městském muzeué tvary dosud vyráběného cukru v podobě homolí, klobouků či bochníků přiměly Rada k vynálezu kostky cukru. Pro obchodníky i domácnosti byl totiž dosavadní tvar homolí málo praktický, homole se špatně balily a poškozovaly se. Při prodeji se nepodařilo vždy useknout přesné množství cukru, vznikal odpad v podobě tak zvaného drobtového cukru. Navíc dlouhé sušení cukrových homolí značně prodlužovalo jejich výrobu.

 


"Cherchez la femme" aneb "Za vším (i za kostkou cukru) hledej ženu"

Jakub Kryštof Rad s manželkou JulianouTaké hospodyňka paní Juliana Radová musela zajít pro sekáček, když chtěla jídlo přisladit a odseknout malý kousek z velké homole cukru. Stačila chvilka nepozornosti a úraz byl na světě. Jednoho dne v srpnu 1841 se taková nehoda stala i paní Julianě, která se při sekání homole cukru zranila na prstě. Ta se pak obrátila na svého muže a další úředníky dačické rafinerie, přítomné na obědě s výzvou, aby nalezli způsob, jak odstranit obtížné sekání a štípání cukru z homolí. Sama údajně navrhla, aby se cukr vyráběl v podobě kostek, které by se mohly dobře počítat i na kusy a dobře se skladovaly.

 

Určitě bylaPůvodní etiketa z kostkového cukru mile překvapena, když jí manžel předal na podzim téhož roku malou bedničku s 350 bílými a červenými kostkami cukru. J. K. Rad zhotovil na výrobu kostek lis a koncem roku 1842 zažádal dvorskou komoru ve Vídni o udělení privilegia k výrobě kostkového cukru v Dačicích. To mu bylo uděleno 23. ledna 1843. Na podzim roku 1843 začali v dačické rafinerii vyrábět kostkový cukr i pro trh. Poprvé se objevil také ve Vídni pod názvem „čajový cukr." Balíček obsahující 250 kostek vážil jednu libru (asi 0,5 kg) a připomínal bedničku s čínským čajem. Byl opatřen původními etiketami, na kterých byl obrázek budov dačické rafinerie a prodával se za 50 krejcarů. Patent na výrobu kostek záhy zakoupilo Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko a Anglie. Zdokonalenou formu Radova vynálezu používají rafinerie cukru na celém světě dodnes.


Tajemství Radova vynálezu aneb jak se rodí kostka cukru

Radův vynález - lis na výrobu kostkového cukruCukrová moučka získaná řezačkou z neúplně suchých homolí se prosila na prosívadlech a naplnila do otvorů mosazné desky, která měla 400 otvorů ve tvaru čtverce a byla usazena na spodní plnou měděnou desku. Obě desky se posunuly pod lis, kde se pomocí šroubového vřetena a otočného vahadla vtlačily do otvorů mosazné desky razníky umístěné na hlavě lisu. Tím se cukr v otvorech stlačil na poloviční objem. Kostky se nakonec lisem vytlačily na dřevěnou podložku a s tou byly dopraveny na police v sušárně, kde se sušily 10-12 hodin. Potom se cukr balil do balíčků po jedné libře. Balíčky kostek se dále ukládaly do beden, kam se jich vešlo 120 kusů a putovaly k zákazníkům. Kostky cukru se vyráběly ve dvou velikostech: jedna měla hranu  o velikosti 3/5 palce  (zhruba 2 cm) a druhá byla o rozměru 1/2 palce (1,2 cm). S pomocí 6 lisů se denně mohlo v Dačicích vyrobit až 1120 kg kostkového cukru.


Rafinerie skončila, ale kostka cukru nám zůstala

Od roku 1844 přešla dačická rafinerie ke zpracování domácího řepného cukru, který byl dovážen z řepných oblastí na Moravě. Hospodářská situace rafinerie se však v polovině 40. let 19. st. vlivem vnějších podmínek zhoršovala a ani výroba kostkového cukru, do které vkládal Jakub Kryštpf Rad naděje, nepřinesla očekávané zlepšení, a tak v roce 1846 rezignoval na funkci ředitele rafinerie a odešel s početnou rodinou z Dačic. (Radovi měli údajně 16 dětí, z nichž 7 záhy zemřelo; potomci žijí ve Švýcarsku a Rakousku). Rafinerie cukru byla v provozu ještě do roku 1852 a poté zanikla, neboť byla příliš vzdálená od hlavních řepařských oblastí na Moravě, náklady na dopravu cukrovky do Dačic se zvyšovaly, chybělo železniční spojení města s okolním světem. Budova rafinerie byla v roce 1863 demolována až po sklepy. Na těch byl později zbudován divadelní a taneční sál, který zde existuje dodnes.

V původním sklepení dačické rafinerie byla v roce 1983 nalezena kamenná schránka s letopočtem 1841 a iniciálami ICR (Iacob Christoph Rad), ve které byla zřejmě uložena zakládající listina rafinerie.

Kamenná deska této schránky je uložena ve sklepení domu č. 4 na Palackého náměstí.

V roce 1983 byl zároveň kostce cukru postaven v Dačicích žulový pomníček, který připomíná sladký vynález pana Rada. Stojí poblíž vysoké renesanční věže kostela sv. Vavřince.

V roce 2003 byla na budově bývalé rafinérie odhalena pamětní deska, přičemž se tohoto aktu zúčastnili i Radovi přímí potomci. 

V r. 2012 by12 žulových deseklo před pomníkem kostky cukru osazeno 12 žulových desek s cizojazyčnými nápisy, aby si o světovém prvenství mohli přečíst nejen anglicky a německy mluvící návštěvníci , ale i turisté z Izraele, Japonska, Řecka, Arabských emirátů...

 

V r. 2018informační panely byla zeď za pomníkem osazena panely, které v krátkosti v češtině a angličtině popisují, jak ke sladkému vynálezu došlo. Panely doplňuje velkoformátová mapa, která vyznačuje místa spojená s kostkou cukru.

V městském muzeu  je světovému vynálezu věnována část stálé expozice. www.muzeumdacice.cz